Přádelnou Theodora von Liebiega, který řídil největší textilní společnost Rakouska-Uherska, se dnes prohání jen vítr rozbitými okny a chybějícími dveřmi. Stará továrna v Bohdalovicích, části města Velké Hamry, známá také jako Mezivodí, chátrá. „Fabriku jsem získal před lety od společníka. Od té doby vzniklo hned několik projektů, nyní třeba leží na ministerstvu žádost o dotace na výstavbu elektrárny vyrábějící energii z dřevní štěpky,“ popsal majitel objektu Petr Miček. V bezprostředním sousedství a zčásti uvnitř továrny provozuje truhlářství.
Nyní se snaží obří objekt s užitnou plochou kolem 11 tisíc čtverečních metrů prodat. S tím, že by v případě získání dotace s novým majitelem na projektu dále pracoval. „Těch nápadů je ale samozřejmě víc. Existuje projekt na vznik aquaponie, což je unikátní technologický systém, který spojuje chov ryb s pěstováním zeleniny,“ doplnil Miček.
V nabídce realitní kanceláře je přádelna za necelých 36 milionů korun. Kromě průmyslového využití má podle realitního makléře Ondřeje Hofmana továrna také velký potenciál pro obytné účely. „Na základě projektu lze požádat o změnu užívání, se kterým pomůžeme. Jednou z možností je domov důchodců nebo Alzheimer centrum. Loftové byty v této historické budově by byly zajímavou alternativou k běžnému bydlení,“ přiblížil.
Město přádelnu nechce
Areál bývalé přádelny přesto žije. Na jedné straně k němu přiléhá zmíněná truhlárna, ve dvoře je pak vstup do Muzea obnovitelných zdrojů energie, které mimo jiné předvádí, jak fungují více než sto let staré Francisovy turbíny, které dokázaly elektrickou energií zásobovat náročný provoz. „To znovu nabízí možnost napojení objektu na vodní elektrárnu,“ doplnil Hofman.
Velkohamerská radnice na nákup nemovitosti nemá dostatek peněz. „K nákupní ceně by se musely přičíst finanční prostředky na kompletní rekonstrukci, což může být daleko víc než kupní cena. Nejevíme zájem,“ popsal starosta Velkých Hamrů Jaroslav Najman.
První velkou přádelnu postavila firma rodiny Liebiegových ve Velkých Hamrech už v polovině 19. století, konkrétně v části Svárov. „Textilka na Svárově je už z větší části zbořená. V pronajaté části objektu fungují některé provozy, například sběrna šrotu,“ zmínil Najman.
Svárovská fabrika se do dějin zapsala také jako dějiště takzvané Svárovské stávky. Brutálně potlačená stávka se vyhrotila 31. března 1870, kdy proti sobě stály asi dva tisíce dělníků a dvě setniny vojáků a policistů, kteří stávku rozehnali střelbou do lidí. Proto od roku 1963 stojí u mostu k někdejší fabrice Památník svárovské stávky.
Jednou ze sedmi obětí byla i šestnáctiletá Pavlínka Linková, jejíž příběh byl zfilmován v roce 1974 režisérem Karlem Kachyňou. „Zajímavé je, že film se nenatáčel ve Svárově, ale právě v Mezivodí, klíčová scéna pak na mostu ke zdejší fabrice,“ vzpomněl Miček s tím, že sám vlastní několik historických fotografií z filmování.
Sláva někdejšího severočeského textilu je skoro pryč. Velké společnosti skončily, zůstaly po nich jen opuštěné fabriky. Některé čekala demolice. V roce 2008 byla například zdemolována část někdejší fabriky Kolora v Železném Brodě. I tuto továrnu postavila v 60. letech 19. století společnost rodiny Liebiegových. Na místě vznikl market, v dalších částech jsou živnostníci nebo galerie. „Pamatuji si celou šňůru textilek. Mlýnská v Plavech, hamrovské Mezivodí a Svárov, další v Tanvaldě a na Smržovce. Dávaly obživu mnoha lidem, ale města na to nakonec doplatila,“ vzpomněl starosta.
Cesta ke zmaru
V knize Industriál Libereckého kraje Lukáše Berana a Vladislavy Valchářové se o přádelně píše, že svojí progresivní konstrukcí a modernistickým architektonickým pojetím se vymyká z regionální produkce.
Ve své době tady pracovaly stovky lidí. Velké stroje spřádaly vlnu až do začátku 2. světové války, aby se po roce 1948 na svou dobu netypická továrna znovu rozjela, když se stala součástí státního podniku Seba.
Po sametové revoluci přišla privatizace a trh zaplavily levné textilní výrobky především z asijských zemí. Na začátku tisíciletí se rozpadla nástupnická společnost a od roku 2003 je fabrika prázdná.
